Do kláštera jsem se dostala jakousi náhodou - v patnácti jsem jela na své první duchovní cvičení k sestřičkám z naší vesnice - a najednou jsem poznala, že zde je i mé místo.
Kam to vlastně jdu a co tam budu dělat se svou strojárnou, to jsem jaksi neřešila - Pán mě volal a já šla. Tak jsem se dostala k "notrdamkám", sestrám, které mají za úkol starat se o děti a mládež - to mi došlo ve chvíli, když se mě s. představená zeptala, jestli bych nechtěla studovat na učitelku. Tak jsem zkusila přijímačky a nějakým zázrakem "proplula" až ke státnicím. Dnes učím na I. stupni, práce je to krásná. Ano, přijdou i starosti, jenže pro mě Pán dělal zázraky, takže nemám výmluvy ani pochyby.
Život v komunite má mnoho výhod - sestry podpírají jedna druhou pomocí i modlitbou. Každá máme svůj díl povinností a protože nás spojuje Pán, i vztahy jsou proniknuty láskou. Negativem by mohlo být, když si s nějakou sestrou nerozumím, v komunitě se jí nevyhnu a musíme se obě snažit vyjít spolu. Taky možná denní řád - je čas na vstávání, modlitbu, jídlo, práci, odpočinek - nemůžu říct, mě se teď nechce, teď chci mít čas pro sebe.
Moje rodina ani okolí mým odchodem do kláštera překvapené nebylo, myslím, že byli na mě i hrdí. Řeholní oděv svým způsobem chrání, většína lidí si myslí, že sestřička je hrozně hodná (v mém případě je hodně lidiček hodnějších, pokornějších, světějších, ...), na druhou stranu si mě lidi ve světě všímají, takže mě občas i donutí více se snažit.
Patřím Bohu, on si mě vybral, dostala jsem tolik darů - čeká jen mé Ano jeho vůli.
Hospodine, co je člověk, že ho bereš na vědomí, co syn člověka, že na něj myslíš?
To je pravda, od zasvěcených lidí se mnohem víc očekává. A přitom manželství je svátost a moc se od manželů neočekává. Když se rozvedou, tak je to skoro jedno. Prostě to nešlo dál.<br />
<br />
Myslím, že nejen sestřičky, ale mnoho křesťanů, kteří se snaží žít zbožně se tváří mile, ale ve skutečnosti je to jen hra. Touha po tom být tím, čím ještě nejsme. Ne, že bychom se neměli snažit, ale snažit se přirozeně. Takže přijmout svou velikou bolest - neumím být na všechny milá, nejsem dost zbožná,... Je v tom veliká svoboda. To, že mě lidé budou posuzovat, je bolest, ale tu Bůh jednou vynahradí. Vždyť nepřišel pro spravedlivé, ale pro hříšníky.
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.