Mám šikovné prvňáčky, už počítáme do pěti a jde nám to skvěle. Pracovní sešit nám ale ukazuje i první záludnosti, dnes typ příkladů, že něco mám, odečtu 2 a zbyde mi 3.
Když to na tabuli bylo napsané 󠄄󠄄? –2 = 3, děti chtěly odčítat (že jo, 2 měsíce se učíme + a -) a paní učitelka najednou řekla, že to odčítat nemůžeme. Tak po mě tak nedůvěřivě koukaly, jestli jsem to dnes opravdu já nebo přišel do třídy někdo jiný. Dobře, dosadila jsem 1, 1 - 2 opravdu není 3, záhada je na světě.
Měla jsem připravené povídání: „Donesla jsem do školy bonbony, Ondra má svátek, proto mu dám 2 bonbony. Zbyly mi 3 bonbony (ukazujeme na prstech 2 a přidáme 3). Kolik bonbonu jsem měla na začátku?“ Ano, 5. Dosadila jsem do příkladu 5, hurá, teď to vyšlo.
Procvičili jsme společně na tabuli další příklady, děti nadšeně počítaly s vyprávěním, co zbylo a co daly spolužákovi, takže fajn, jdeme pracovat samostatně. Všichni se vrhli na příklady, krásně to přibývalo, sem tam jsem objevila chybičku s nulou, až jsem dorazila do poslední lavice, kde to nepřibývalo. Prý tomu Daniel nerozumí. Tak jsem si k němu dřepla, že jdeme počítat na prstech společně. Znovu: „Tři bonbony ti zbyly, 2 dáš Ondrovi.“
„Proč zrovna Ondrovi?“
„Protože má svátek.“
„A nemohu je dát Josífkovi?“ (to je spolužák, se kterým si Daniel nejvíce hraje)
„Jo, můžeš :-)“ a už to jelo samo.
Napadlo by vás, jak velký matematický problém může způsobit kamarádství? Anebo když něco nejde, že chyba může být někde úplně jinde?
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.