Kolik mi bylo? Něco mezi 17 a 18, už jsem chtěla být dospělá, ale projevy puberty se ještě vyskytovaly. V té době jsem pomáhala zdobit kostel - byly to skupinky 3 - 4 děvčat, na které jednou za čas přišla služba.
Ten den jsme se s tím nějak hrály, bylo už 10 hodin večer a my nebyly hotové. Nám to zas tak nevadilo, ale kostelník chtěl zamykat kostel. Když už přišel podruhé, domluvili jsme se, že není problém sakristii zamknout a klíče mu přineseme domů - to jsme ještě netušily, co nás čeká.
Kostelník a hrobař v jedné osobě totiž bydlel kousek od kostela, ale musel se přejít hřbitov. Hřbitova jsme se samozřejmě nebály, ale jít tam v noci, to už má své tajemno. Ale nebudu předbíhat. Dokončily jsme svou práci a začaly se "domlouvat", kdo odnese ty klíče - samozřejmě nechtěla žádná. Jak už to bývá, šly jsme všechny čtyři. V klidu jsme prošly hřbitovem a před domem našeho kostelníka jsme přišly na to, že nemá zvonek. Po dalším dohadování nám nezbylo nic jiného, než otevřít dveře a pokusit se pana kostelníka najít v domě. Tak jsme vyšláply schody (světlo jsme nenašly, takže potmě, jak praví lupiči) a zaklepaly na dveře, kde byl slyšet hovor. No a v pokoji už byla celá rodinka - pan s paní i jejich dva synové (staří mládenci, nezaměstnaní, občas je bylo vidět kolem hospody). Chtěly jsme jenom vrátit klíče; pan kostelník už nás čekal, ale současně říkal své paní, že má vytáhnout buchtu, že přišla nevěsta. Asi si představíte naši reakci - už ani nevím, která měla ty klíče - mrskly jsme je na stůl a napůl s hrůzou a napůl s řehotem jsme vyběhly z pokoje.
Ale nebylo to tak jednoduché – my jsme totiž nechaly otevřené vchodové dveře a toho využila zřejmě jejich kočka – a to jsme nevěděly. Jak jsme totiž s pořádným povykem vypálily z pokoje na tu tmavou chodbu, něco tam zvřísklo a běželo ven – a my za tím. Jediná cestička vedla na hřbitov, chudák kočka mohla mít infarkt, protože ten rachot pádil za ní. To samozřejmě nemluvím o tom, jakou hrůzu vyvolala ona v nás (už jste slyšeli vřískat vylekanou kočku?) - ani nevím, jak jsme ten hřbitov přelítly. Zastavily jsme se možná až 100 metrů za kostelem a určitě vzbudily celou vesnici, jak jsme se cestou domů smály.
S touhle dávno zapomenutou vzpomínkou jsem se vzbudila jednoho lednového rána a věřte nebo ne, musela jsem se nahlas smát a nijak to nešlo zarazit. A včera jsem se dověděla, že to možná nebyla náhoda. On totiž ten kostelníkův syn umřel. Proč mě to napadlo zrovna ten den?
Jenže to je na další povídání. Ani nevím, jak se pořádně jmenoval, po vesnici mu totiž nikdo jinak neřekl, než Býčko – proč, to netuším. Byl to takový nemluva, o dvacet let starší, a já, jako pravá puberťačka, jsem ho přehlížela. Vlastně jsem s ním nikdy ani pořádně nemluvila. Ani si nepředstavíte, jak mě dostal, když se po nějakém čase stavil u nás a rodičům oficiálně řekl, že by mě chtěl za ženu. Co mu řekli, to nevím, ale rozhodně mě naštval dokonale – možná za to sám nemohl, protože zpráva o naší „svatbě“ se rychle dostala do dalších uší a najednou měli všichni důvod se mi smát. Musím přiznat, že i když jsem byla pár let v klášteře a někdo to vytáhl, nejradši bych ho zakousla.
Dnes si říkám, jak jsou lidské osudy zamotané. Jak to měl s námi Pán v plánu? (to už jsem věděla, že půjdu do kláštera) Jak uvidím sama sebe ve chvíli své smrti? Jak mé jednání ovlivnilo životy jiných?
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.