Je ráno, krátce po sedmé hodině. Autobus MHD mě právě „vyplivnul“ někde na okraji Salzburgu. Koukám z kopečka na opuštěné parkoviště a uklidňuju se, že to tak opravdu má být. Najdu miniceduli s názvem společnosti, která mě má odvézt do Prahy.
Postupně se začnou trousit lidé a konečně zaslechnu i češtinu – hurá, hned jdu na kus řeči. Paní z Prahy mě ujistí, že odtud opravdu autobus jede.
„Vy jste přijala vlakem?“
Kývám hlavou, že ne, a v prvním momentě se zarazím: Jak jsem se tu vlastně dostala?
„Přišla jsem pěšky.“
Teď se zarazí ta milá paní: „Pěšky?“
„Ano, ťapu z Hosína od Českých Budějovic.“
Až teď mi dochází, že jsem to zvládla. Že jedna etapa svatojakubské pouti je už v mých nohách, ano, i v mém srdci.
Sednu si do autobusu a okamžitě mi „vyplouvají“ vzpomínky na úžasné lidičky, kteří putovali se mnou. Koukám po krajině a hledám místa, kterými jsme prošli. Probírám fotky v mobilu a do očí se mi hrnou slzy. Díky, Pane, za krásný svět. Díky za zdravé nohy a Tvou ochranu na pouti. Díky za odvahu, že jsem vůbec šla. Díky …
Procitám v Českých Budějovicích. Nebyl to sen?
Deset krásných dní uběhlo – jaký je to kousek na cestě do cíle – ať už je to do Santiago de Compostela nebo do nebe.
Díky Pane, že nás provázíš.
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.