Pátého května nadešel den, na který jsem se už dlouho těšila – dá se říct dvacet let – protože jsem poprvé jela do Medžugorje.
Jeli jsme tři sestřičky s dalšími poutníky s cestovkou Avetour a zase je budu chválit, protože to byla opravdu pouť. Jel s námi otec František z Jilemnice, který nás provázel svým požehnáním i ochotou postarat se o náš duchovní život. Po organizační stránce se o nás starala paní Dáša, teda nejen ubytování a stravu, ale i přednášky, společné modlitby, výstupy na Podbrdo a Křiževac, návštěvy komunity bývalých závisláků … úžasná paní. Přitom jsme měli dost času na osobní modlitbu a toulání se po místech, kde je tak silně cítit přítomnost Boha i Panny Marie.
Hodně silná je chvíle, kdy o 17.45 zazní zvony a i když se modlí růženec, najednou všichni ztichnou, řekla bych i ruch ve vesnici – je to čas příchodu Panny Marie. Po chvilce se zase vše rozběhne.
Jeden den nám pršelo, takže mše svatá byla v kostele (jinak se vše odehrává na náměstí za kostelem). Oslovila mě modlitba Otče náš – při narvaném kostele ho všichni odříkávali ve své řeči – to byl rachot, rozumíte jenom tomu, co sami říkáte – a najednou ticho. Jako: tatínku, jsme tady, každý křičíme jinak, ale čekáme na tvé pohlazení …
Cestou zpátky jsem seděla s Jitkou, maminkou pěti dětí. Mluvili jsme o Pánu, o jeho působení v našich životech, o Panně Marii a všem tom, co nás ještě čeká, podle poselství z Medžugorje už brzy … a najednou se objevila duha. Ano, trochu popršelo, řeklo by se nic zvláštního. Ale tahle duha cestovala s námi! Nejdříve jsme pod ní přejeli, pak se přemístila na pravou stranu, přidala barvy i další oblouk. Čekal nás několikakilometrový tunel a ejhle, duha už čekala na druhém konci. Jakoby nám Pán dával znamení, že je s námi, že nás neopustí a že máme naději na nový život.
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.