Když mě jako sestřičku někdo poprvé potká – to mluvím o malých dětech – je to docela legrace. Např. otázka na plný pecky: „Mami, to je princezna?“ Nebo se dítko schová za mamku a prstíkem ukazuje: „Kdo je to?“ Rodičům je trapně opakovat slovo jeptiška, kterému dítě stejně nerozumí a vyptává se dál.Tak se radši pozdravím a občas si na mě i někdo sáhne.
Tuhle jsem čekala na přechodu pro chodce a jela nějaká paní na kole. Jak projížděla okolo, zavolala na mě: „Jé, vy jste krásná!“
No, odjela, já koukala za ní s otevřenou pusou a málem zapomněla na zeleného panáčka na semaforu. Přitom moc dobře vím, že mě vnímala jako člověka Bohem povolaného, jsem „krásná“ řeholním šatem, tím, že mi Bůh dal dar, který jsem si ničím nezasloužila. Nějak mi napadlo, že Panna Maria jako celá krásná dovolila Bohu působit ve svém životě.
A tak přeju všem – buďme krásní, dovolme Bohu v nás růst.
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.