Životu nebezpečno v první třídě!

Letos učím poprvé prvňáky - a je to supr. Je úžasné je pozorovat, jak žasnou, vše vidět jejich očima tak, jak to je. Musím teda přiznat, že mě učí trpělivosti, říct něco třikrát je málo, takže občas přemýšlím pořídit si papouška, který to po mě párkrát zopakuje.

V I. B učím jenom hodinu náboženství. Ke konci hodiny, když už jsme měli hotový pracovní list, jsem dětem řekla, ať si ho uklidí do desek a že se sejdeme vzadu. Uklidila jsem si svoje desky a šla dozadu na koberec - děti nic. Teda lépe řečeno: "chlubily" se navzájem svými pracemi, dokreslovaly, uklízely - ale ke mně dozadu nešel nikdo (tiše jsem si vzdychla, že tohle by "moje" áčko nikdy neudělalo). A tak jsem zavelila: "Jsem zvědavá, kdo bude u mne první".

Jenom teď nastala vteřina ticha, všichni se na mě podívali a v další vteřině jsem málem začala litovat všech svých hříchů, protože nastal zběsilý úprk 16 dětiček, které to nabraly mým směrem a na konci té vteřiny jsem jimi byla olepená. Jediné štěstí bylo, že mě podepřela zeď, protože svým pádem bych nejméně 5 neviňátek zalehla. Takže pozor na prvňáky, rádi soutěží.